Křesťanské svátky nevznikly jen tak, církev je naplánovala na období, kdy už lidé něco slavili, a postupně se tyto pohanské svátky přeměňovaly v křesťanské. Z původní podoby jim však zůstalo více, než se může na první pohled zdát. Řada velikonočních tradic a symbolů, jak je známe dnes, pochází právě od starých Slovanů a jejich oslav jarní rovnodennosti.
Kdo byli Slované
Než se dostaneme k samotným jarním oslavám Slovanů, je na místě oprášit své znalosti dějepisu a připomenout si, kdo vlastně byli Slované. Slovany nazýváme etnickou a jazykovou skupinu lidí patřící k indoevropské větvi. Na naše území přišli z východu nejspíše v 5. nebo 6. století, tedy v období stěhování národů. Slované se živili zemědělstvím, uctívali řadu bohů a nižších nadpřirozených bytostí a mluvili jazykem praslovanštinou, psát však neuměli, a tak se nám od nich nedochovaly žádné písemné památky. Proto jsou hlavními materiály pro studium jejich kultury archeologické nálezy a lidová slovesnost.
Vítání jara
Řekli jsme si, že Slované byli především zemědělci, od čehož se odvíjí nejen jejich způsob života, ale také náboženské představy. Velká část slovanských bohů proto vládci přírody, ať už živé nebo neživé, uctívány byly některé druhy především listnatých stromů a vůbec vztah s přírodou byl pro Slovany velmi důležitý. Není proto divu, že období, kdy se příroda probouzí po dlouhém spánku opět k životu, kdy se rodí zvířecí mláďata a kdy nastává čas setí, bylo plné oslav. Vždyť slovanský rok začínal právě v den jarní rovnodennosti!
Než ale přišlo jaro, bylo třeba zbavit se zimy. Její patronkou byla Morana, bohyně smrti (již samo její jméno v nás evokuje její temné poslání). Spojení zimy se smrtí je poměrně logické, bylo to nejnáročnější období roku, které ne všichni členové kmene přežili. Když ale začínala zima ustupovat, Morana byla slabá, a bylo tedy možné se jí nadobro zbavit (tedy alespoň na podstatnou část roku). Zvyk vynášení Morany (nebo též Smrtky) je poměrně známý a na některých místech se praktikuje dodnes. Dřevěná tyč se obalila slámou, oblékla do ženských šatů a ověsila vyfouknutými vejci a prázdnými šnečími ulitami, které symbolizovaly smrt. Průvod vesničanů tuto figurínu odnesl daleko od svých obydlí a vhodil do řeky nebo dolů ze skály. Dívky si cestou zpátky natrhaly napučené větvičky listnatých stromů, ozdobily je pentlemi a spolu s nimi přinesly do vesnice i jaro.
Jarní rituály
Po tom, co Slované vyprovodili Moranu, mohli přivítat bohyni plodnosti, Velkou matku Mokoš. Na počátku jara bylo třeba zajistit dobrou úrodu pro následující rok, a to se provádělo pomocí řady různých rituálů. Na okrajích polí se například do země zapichovaly větvičky rozkvetlé vrby, tzv. kočičky. Věřilo se, že půdu zúrodní i pohlavní styk hospodáře s jeho ženou v brázdě. Dalším z dnešního pohledu podivným zvykem je rituální koupel v potoce, která se musela provést časně zrána a zcela bez oblečení. To údajně zajistilo Slovanům ochranu před nemocemi a mladým dívkám krásu. To, že voda má podle našich předků očistné účinky a podporuje krásu, je patrné i ze zvyku oblévání dívek vodou. To už se dnes nedělá, jiný zvyk ale dodržujeme stále, aniž bychom věděli, že pochází od Slovanů – jarní úklid. Slovanské ženy uklízely své příbytky a všechen prach a smetí spalovaly.
Pohanská pomlázka
Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, kde se v křesťanských svátcích vzalo šlehání dívek a žen vrbovým proutím, pak vězte, že tento zvyk tu byl dříve než křesťanství. Pro naše pohanské předky byla pomlázka důležitou součástí jarních oslav, na rozdíl od dneška se však šlehali všichni – muži i ženy, mladí i staří. Pomlázky byly a dodnes jsou zhotovovány z vrbového proutí, což jen dokazuje význam tohoto stromu pro staré Slovany.
Není tajemstvím, že se nad tradicí jarního vyšlehání, která se drží v zemích obývaných západními Slovany, zbytek světa pozastavuje a nevěřícně kroutí hlavou. Po vůli nebyla ani středověké církvi, proti oblíbenému zvyku však nemohla nijak zakročit, a tak se alespoň snažila pozměnit jeho význam. Namísto omlazení a zdraví měl přinést do domácností několik dní bez pohlavního styku. Během Velikonoc totiž bylo třeba, aby každý šel ke zpovědi, což znamenalo sexuální abstinenci tři dny před zpovědí a tři dny po ní. Šleháním pomlázkou se pak manželé od sexu odrazovali, dokonce se měla pomlázka pokládat i doprostřed postele a pár tak od sebe oddělovat. Vzhledem k tomu, že dnes každé malé dítě ví, že žena, kterou o Velikonocích nikdo nevyšlehá, uschne, však můžeme říct, že se křesťanská interpretace pohanského zvyku příliš neuchytila.
Barvení vajíček
I barvení vajíček je slovanský zvyk. Tedy abychom byli přesní, jako první vajíčka barvili nejspíš Peršané, a to ve 4. nebo 3. tisíciletí př. n. l. S oslavami jara je u nás spojili právě Slované a vejce vařená natvrdo barvili téměř výlučně na červeno (druhou možností byla zlatá), proto také přezdívali jarním oslavám Červené svátky. Naši slovanští předkové červenou barvu opravdu v oblibě – svědčí o tom fakt, že ji nazývali kráskou. No a tak také vzniklo označení pro barvená vajíčka, kraslice. Ostatně možná také spatříte jistou podobnost mezi ruskými slovy krásný a červený.
A jaký měla vejce pro Slovany význam? Především je to symbol životní síly a života samotného, zrození i znovuzrození a také smrti. Oblý tvar vejce ho předurčuje k tomu, být znakem plodnosti a dostatku. Vejce byla kouzelníky používána k léčení různých nemocí včetně ženské neplodnosti a také k posílení slabých kusů dobytka, a sice tak, že se vejce koulelo po člověku či zvířeti, který potřeboval získat sílu vejce. Aby mělo vejce svou magickou sílu, muselo být plné, nikoliv vyfouknuté. Tradice barvení vyfouknutých vajec, které dnes známe jako kraslice, je mnohem mladší, než by většina z nás asi čekala – vznikla teprve ve 20. letech 19. století.
Lenka Ambrožová
